8.9.2006 jsem se po čtvrté zúčastnil závodu Dolomitenmann v rakouském Lienzi. Přesto že by se dalo říct, že na těchto závodech už nejsem žádným nováčkem, stále mám z těchto závodů respekt a obavy. Letos navíc podpořené nepříjemnou zkušeností, která mi na morále mnoho nepřidala. I tak byl ale tento závod pro náš tým prozatím nejnadějnějším za dobu, kdy tým Eurofoam staruje.
Do Lienze jsme dorazili s Patrikem jako každý rok v pondělí týden před závodem. Letos jsem byl vybaven padákem MAC trans 20m2 půjčeným od Dalibora Carbola. Domníval jsem se, že takto zatížený padák, bude dostatečně rychlý a obstojí v konkurenci ostatních. Doufal jsem, že mám formu zase o něco lepší než loni a jelikož jsem loni skončil mezi piloty ve třídě amatérů na 7. místě, chtěl jsem i letos zůstat v první desítce. Pořadatelé však pro nás letos připravili změnu trati – prodloužení letové části, kde se ještě více projevily rozdíly ve vybavení pilotů. S přetíženým „B“ padákem už na speciály létající až 90km/h prostě nemám šanci. Po pravdě řečeno, bych ale na takový padák asi ani nevlezl, natož abych se s ním pokoušel přistát na prťavém stadionu v Leisachu.
Týden strávený v Lienzi před závodem, byl jako vždy úžasný. Plný krásného létání (dostupy 3300 mnm), pohody a relaxace. Zároveň mi však při pravidelném tréninkovém „kolečku“ připadal stadión v Leisachu menší a menší a když jsem na něm viděl přistávat pilota se speciálním, narychleným padákem, běhal mi mráz po zádech. Ve středu, 3 dny před závodem, jsme si s Patrikem a Radkem Sedlákem vyšli pěšky na start na Kühbodentörlu. Poprvé jsem měl možnost se projít poslední částí trasy běžců a myslím, že by se mělo říkat spíše lezci. Fuj!
Chtěli jsme si s Patrikem vyzkoušet průlet přes otočné body, které pořadatelé přidali do letové trasy a především, zda jsme schopni (a s jakou rezervou) doletět na mezipřistání na Moosalmu. Jelikož jsem neměl v GPS souřadnice mezipřistání, zcela nepochopitelně jsem si ho spletl s horní stanici lanovky, kam jsem samozřejmě neměl šanci doletět. Říkal jsem si, „Tak to je v pr…“ a zamířil na přistání v Leisachu. Při vyklesávání nad stadionem mě z ničeho nic překvapil přilétávající padák, kterého jsem si dříve nevšiml. Přitiskl jsem se proto více ke stromům po straně hřiště a ... a trochu to přehnal. Chytil jsem uchem o strom a po chvilce přetahování s padákem jsem sebou ve full-stalu sekl asi ze 3 metrů na prdel. Light sedačka mě opravdu moc neochránila a v první chvíli jsem myslel, že už nevstanu. Nakonec jsem to v péči našich týmových „odborníku“ nějak rozchodil. Prudší pohyb mi sice dělal trochu potíže, ale věřil jsem, že to při závodě nějak přemůžu.
Přišla sobota, den závodu. Na odjezdu padačkářů jsme se tak vehementně hnali do prvního vozidla, abychom byli nahoře první a stihli si odpočinout, že jsme zůstali s tím největším autobusem stát asi ve 3 výjezdu a čekali, až pro nás nějaké menší vozidlo zase sjede dolů.